......jak jsem začala podnikat

Žiju bez viru. Nuda. Ten krám by měl něco vydělat. Nacházím v novinách inzerát, že jedna firma sídlící v centru Prahy u Staroměstského náměstí hledá lidi s vlastním PC a ochotou pracovat doma. Podmínkou živnostenský list. Hurááá, budu podnikatelka! Bomba! Senzace! Překonávám svůj vrozený odpor k úřadům, kde se chovám jako když mám IQ=6 (inteligence tvora, který reaguje na světlo) a po několika týdnech vlastním krásný živnostenský list. Začínám vydělávat těžké prachy prací na počítači. Bomba! Denně čtu Hradecké noviny a většinu článků musím nabušit vlastními slovy do dosovské databáze. Všechno bez myši, o její existenci program nemá tušení. Sype to ale dost. Tedy... sypalo by, kdybych každou fakturu nemusela denně urgovat. Když mi firma dluží za čtyři měsíce a nesu jim tam další fakturu, mám toho dost. Vydržela jsem to rok. Rozmetám Hradecké noviny po kanceláři, zabouchnu dveře (protože jsem dáma, mrzí mne, že mi dveře uklouzly a zavřely se poněkud hlasitěji) a ... jsem bez místa.

......jak jsem nechtěla podnikat

O práci na počítači jsem přišla na podzim roku 1996. "Nevadí", říkám si, "budou Vánoce, uklidím si, napeču, udělám si volno a po novém roce se po něčem poohlédnu". V novinách jsem ale narazila na inzerát, že soukromá firma v Praze hledá pracovníka do reprografie. "Za zeptání nic nedám," myslím si, když vytáčím telefonní číslo. Na tom, jak to dopadne mi nezáleží, docela se těším na pár měsíců volna. Na druhém konci drátu to vzal nějaký pán, kterého nesmírně pobavilo, když jsem mu řekla, proč volám. Dodnes nevím, kdo to byl - snad Radek. Se smíchem si ode mne vzal telefonní číslo s tím, že mě zavolá pan vedoucí. Je divnej.

......jak jsem se ucházela o místo

Ještě ten den odpoledne mi pan vedoucí zavolal a podrobil mě křížovému výslechu, kdo jsem, co jsem, co chci - dostal ze mne veškeré informace včetně té, že jsem několik let pracovala v Kanceláři prezidenta ČR (a předtím myslím ještě ČSSR a ČSFR, ale fluktuantem jsem nebyla z vlastní vůle..., za to jste mohli vy...všichni). To byla informace, se kterou jsem se nerada chlubila - ono taky nikdy nebylo čím, ale na pana Miloše to zřejmě velmi zapůsobilo, takže mne pozval k osobnímu pohovoru na pracoviště do malebné pražské čtvrti, jež zove se Karlín.
Je divnej, myslím si. Ale co, hrr do toho, třeba to nevyjde a já budu mít ty tři měsíce prázdnin.
Přišla středa tuším že 6. 11. 1996, hodina polední a já se ocitla v recepci oné karlínské společnosti. Ptám se recepční, kde najdu pana Miloše. Ona se na mne divně podívala řkouc: "Stojí za vámi." Hmmm. A pak jsem uviděla prvně člověka, který tolik změnil můj život. Nebudu zlá ani jízlivá, své dojmy z našeho prvního setkání nebudu popisovat, stačí když řeknu jen to, že tento první okamžik našeho setkání se mi vryl hluboko do paměti a to, co se ten den dělo dál jsem již nemohla dostatečně vnímat. Ze zbytku onoho dne si pamatuju snad jen to, že mne odvedl do kanceláře, kde mi řekl, že se mu vůbec nelíbím, ale přesto že mi ukáže prostory, kde bych eventuelně mohla pracovat. A vzal mě do sklepa. Nevadilo mi, že tam nejsou okna (jako profesionálnímu fotografovi mi byly okna vždy na obtíž), nevadil mi hluk a smrad z ředidel (vyučila jsem se v tiskárně nejhrubšího zrna), tiskař a vedoucí výroby byli docela sympatičtí, nevadil mi ani defekt na kanalizaci, která (vzhledem k tomu, že jsme byli ve sklepě) ukazovala, co ke kanalizaci patří se vším všudy. To pana Miloše rozladilo a nemile se koukal na vedoucího výroby Silvestra, který - nevím proč - řekl "už nikoho nehledej." Možná to řekl proto, že tam bylo strašně moc práce a nikdo se na volné místo nějak zvlášť nedral. A já byla ochotná nastoupit ihned.

......jak jsem nesměla mýt hory hrnků od kafe

Ten večer mi pan Miloš dvakrát volal s tím, že si to mám pořádně rozmyslet, že tam budu akorát mýt hrnky od kafe po chlapech a že mne tam nechce, a že nechce abych tam nastoupila a že nechce abych tam myla ty hory hrnků a že mám přijít druhý den ráno v devět hodin. Tomu se nedalo odolat. Takže jo.
Ráno jsem se od Miloše dozvěděla, že se mu nelíbím a že mě tam nechce. A že jestli budu ty hrnky od kafe mýt, že budu mít problém.
Nemyla jsem hory hrnků od kafe. Ono taky nebylo po kom, protože v onom malebném sklepě plném barev, ředitel a všech možných hořlavin, bez jakéhokoli únikového východu, pracovali chlapi jen dva - Silvestr jako vedoucí a Láďa jako tiskař. A neměla jsem dojem, že jsou to neschopní lidi, kteří si po sobě nedokážou umýt hrnek od kafe. Jediný, kdo si ho po sobě neumyl byl Miloš...

......jak jsem pracovala rukama

Prožila jsem v onom karlínském sklepě krásný pracovní rok. Nebýt nepříjemných chvil, kdy nekuřák pan Miloš zahulil celou kuchyňku (měl nekuřáckou dovolenou) a léčil si velikým rykem na svém švagrovi (jímž byl vedoucí výroby Silvestr) své mindráky, nenašla bych moc dní, kdy se mi do práce nechtělo. Ano, přihlouplé kopírování návodů pro elektrotechniku nebylo pracovní náplní, kterou bych si pro sebe představovala, ale oba dva kolegové - Silvestr i Láďa, byli vždycky tak báječní, že jsem do práce chodila ráda už jen proto, že jsem se s nimi cítila fajn - a kdo poznal mezilidské dusno na pracovišti dobře ví, co mám na mysli. Myslím, že my tři jsme opravdu vycházeli docela dobře a pokud to mezi námi někdy zaskřípalo, tak to cholerické výbuchy Miloše vždycky daly dohromady. Jen mi kolikrát bylo smutno, že v kanclu jsou dva chlapi, ve výrobě taky dva chlapi a já že jsem tam jediná ženská. O půl roku později nastoupila do kanceláře Marcela. Príma holka, dobře se s ní kecalo a myslím, že k nám docela dobře zapadla. Sice byla v kanclu, ale budiž, už jsem si nepřipadala tak sama.
Ale práce přibývalo, tiskař Láďa se nezastavil a - k lítosti všech tří - přijmul se pomocník tiskaře.

......jak jsem získávala vztah ke smrkům

Prvním pomocníkem byl Pepa z Nového města pod Smrkem. Šikovnej kluk, ale v Praze nešťastnej. Vydržel skoro dva měsíce.
Hned po něm nastoupil Roman. Z Nového města pod Smrkem. Toho jsme měli moc rádi. Tak milýho a ochotnýho kluka jsem neviděla. Ale taky jsem neviděla nikoho tak nešikovnýho - zkrátka, dělali jsme co jsme mohli, pomáhali jsme mu, nadržovali, přivírali oči - ale Romana ruce prostě neposlouchaly a neposlouchaly. Bylo nám líto, když odešel.
Třetím smrkem byl Aleš. Také z Nového města pod Smrkem. Nevím, co nám to z personálního posílali, snad měli v onom městě babičku. Aleš byl šikovný mladý muž, který se k tisku stavěl poměrně čile. Nemluvil. Nikdy se nestalo, že by mě pozdravil, že by něco řekl. Pozor, nebyl němý, ale nepoužíval řeč. Blbě čuměl. Vzhledem k tomu, že to byl albín s oranžovou čupřinou na hlavě (nikdy mi takoví lidé nevadili), který blbě čučí, nebyla jsem z takového kolegy odvázaná. Za poměrně krátkou dobu se naučil dobře tisknout, dělat štočky - ale nikdy jsme do něj nenatloukli, že by bylo docela príma, kdyby po sobě na záchodě splachoval. Přestože od Silvestra dostal názorné školení, jak se záchod, prkýnko a splachovadlo používá, nepochopil a nezvládal. To, že si potom nikdy neumyl ruce je nabíledni. Se zatnutými zuby jsme okamžitě jak Aleš vylezl ze záchoda chodili po něm splachovat. Vydržela jsem do té doby, co opustil záchod, vzal si můj soukromý ručník a bez umytí rukou si ty ruce do mého ručníku utřel. Myslím, že jsem trochu křičela a používala výrazy, který by mi nejeden voják záviděl. Zvládli jsme to bez žloutenky, ale....
Čtvrtým smrkem byl Petr. Kluk z Prahy, ale jmenuje se Smrček. To mě tenkrát docela zarazilo, dalšího smrka jsem tam už nechtěla, ale nikdo na mě nedal. Dobře jim tak.

......jak jsem povýšila

Zároveň s Petrem přišla i Monika a já povýšila - na místo grafika. Monika ode mne převzala kopírování návodů. Bylo by to prima, ale pro mě to znamelalo, že musím pár týdnů pracovat v kanceláři s prodejci a s Milošem. Radek a Marcela dobrý, ovšem s Milošem jsem měla vždycky problém. Možná byl divnej on, možná já, zkrátka jsme si neseděli. Nebo on mě určitě ne. Moje ranní nevolnosti v době, kdy jsem s ním byla v jedné kanceláři silně připomínaly velmi těžká rána těhotné ženy.
Pak jsme se stěhovali. Monika s Petrem nastoupili v září, v listopadu bylo přestěhováno. Přestěhovali jsme se do prostor, které se měli během několika měsíců bourat. Byli jsme tam čtyři měsíce. Čtyři měsíce uprostřed dvora, kde se bouralo a probíhala rekonstrukce obrovského paláce bývalého ČKD. Ostrý prach z demolice jsme měli všude. V počítačích, ve scanneru, v uších, v...... zkrátka všude. Úplně všude.

......jak to bylo prima

Na jaře jsme se přestěhovali do bývalé lakovny, která byla uprostřed hal. Paráda. Obrovské haly kde ČKD vyrábělo něco ohromného a uprostřed nich lakovna. Prostory byly dobrý, místa dost a na okolí jsme si zvykli. Jenom Miloš byl stále horší a horší, jeho výbuchy vzteku nesnesitelnějsí a nesnesitelnější. Nedovedu si představit, že bych s ním měla být v jedné kanceláři - blbci z výroby (my) byli vždy oddělení od inteligentních lidí z prodeje. Zaplať Bůh. I Marcela toho už měla plné zuby a tak jsme vyvinuli maximální úsilí, aby se přestěhovala k nám do výroby. Šlo to ztuha, ale podařilo se. (Grafik taky vždycky pracoval v kanceláři, ale já to vzala pouze pod podmínkou, že zůstanu v dílně se Silvestrem a Láďou.)
To, že jsme nebyli v kanceláři s Milošem mělo i své nevýhody - tam se dělalo, že se dělá a bylo to v pořádku, protože na ně bylo vidět. My jsme sice dělali, ale protože to vidět nebylo (naše práce byla vidět pouze na zvyšujících se obratech střediska a to se jaksi nezdálo podstatné), měli jsme punc věčných flákačů a budižkničemů. Nicméně i rok ztrávený v lakovně byl docela prima - hlavně jeho první polovička. Zjistili jsme, že Silvestr, Petr, Monika a já jsme docela slušná parta, která spolu dokáže bez větších problémů držet pohromadě. Občas jsme někam vyrazili, občas jsme pobyli v práci, občas jsme se na sebe blbě koukali - ale nikdy ne dlouho. Tak to šlo až do prázdnin 1998. I ty prázdniny byly ještě v pohodě, půjčila jsem dokonce Petrovi zahrádku (mám dvě vedle sebe a jedna zela prázdnotou) a tak se stávalo, že jsme se tam občas všichni setkali i v sobotu.

......jak to šlo do háje

Mezitím se v kanceláři taky mnohé změnilo. Nastoupil nový prodejce - Vladimír, ale nějak nevydržel Miloše a musel odejít. Taky odešel Radek. Nikdy jsem nevěřila, že to řeknu, ale...chyběl nám. A to nejen proto, že byl první na ráně, když na Miloše padly jeho depresivní či agresivní stavy. Po Radkovi byl na řadě Silvestr. Na koho jiného měl teď chudák Miloš řvát? Na nového prodejce Páju? Nebo na mladičkou prodejkyni Kačenku?
Začátkem školního roku to vypuklo ve velkém, nevím jak a proč, snad jsem udělala chybu já, snad někdo jiný, ale Marcelka se začala mračit. Než jsme si stačili cokoli říct, přerostlo nám to přes hlavu a Marcela se přestěhovala zpět do kanceláře. (A asi si to už nikdy nevysvětlíme, osud nás bohužel rozdělil tak zvláštním a rychlým způsobem, že ani nevím, jestli mě pozdraví, až se spolu někdy potkáme.) Pak začal blbnout Petr. Pokud to řeknu jen trošku slušně, začal srát na práci tak, že víc to snad ani nebylo možné. Půlku pracovní doby protelefonoval a zbytek se vztekal, že musí taky tisknout. Další nepříjemnou stránkou našeho bytí tam byl Miloš, který začínal být čím dál tím víc hysteričtější a hysteričtější. Navíc nám v dílně zakázal komunikovat se zákazníky a museli jsme vyplňovat naprosto nesmyslné a hloupé tabulky, které příšerně zdržovaly a děsně lezly na nervy.
Situaci už předtím nevydržel Láďa a dal výpověď - z důvodu odchodu do předčasného důchodu. Petr tam zůstal jako tiskař sám a velmi těžce to nesl. Rád vždy dělal cokoli jiného, než tisknul. (A tak se občas stalo, že tisknul i vedoucí výroby Silvestr.)
Pak se přijal pomocník - Ivan, kluk z Ukrajiny, ale dobrej a pracovitej. A pak začal Miloš blbnout dokonale. Scény v dílně byly čím dál tím horší a především ... byly o kravinách. Okolo nás rostla nespokojenost - nejen naše, ale i zákazníků.

......jak jsme šli do háje

Bylo to přirozené vyústění situace. Petr, já a Silvestr jsme se rozhodli, že dáme všichni najednou výpověď a půjdeme světem. Že si založíme vlastní firmu a že to zkusíme spolu. Petr vymyslel dokonce i název firmy a navrhnul logo. Okamžitě se přidala Monika a výpověď jsme podali koncem června 1999. Ale jenom tři. Petr patřil ke smrkům a tak se můj první dojem z něj opět vydral na světlo. Běžel za Milošem a povídal. Nevím co všechno, možná trochu pravdy, ale především spoustu lží. A taky nevím proč. Nikdy mi to neřekl. Snad proto, že ho něco tlačilo ke zdi, snad proto, že je v jádru duše krysa - fakt nevím. Ale ať už k tomu měl jakýkoli důvod, mrzí mě, že jsem se ho kolikrát před Milošem zastávala a že jsem schovávala jeho průšivhy. Faktem je ale také to, že když jsme se potkali na eskalátorech v obchodím domě, kdy on jel dolů a já nahoru (kéž by tomu tak bylo i v životě), já se